Historie hospodaření

 

Vývoj vlastnických poměrů

 

        Prachatice jsou zmíněny v historii poprvé roku 1088, kdy kníže Vratislav při příležitosti svého korunování za krále Českého věnoval původní osadu Staré Prachatice, ležící na Zlaté stezce, Vyšehradskému klášteru.

Za Přemysla Otakara II. získaly Prachatice různé výsady a práva, mj. právo vlastního opevnění, které bylo provedeno teprve u nově – záhy po roce 1310 – založeného dnešního města.

         V roce 1323 pronajal Vyšehradský probošt Jan městu právo vybírání mýta na Zlaté stezce za ročních 18 hřiven stříbra. Probošt Jan Soběslav toto právo městu v roce 1370 odebral a v náhradu mu věnoval do trvalého neomezeného vlastnictví vsi Staré Prachatice a Ostrov, jakož i lesy Libín, Osek a Zdenic-Berg   s právem „lovu v Horách a rybolovu v potocích“   . Prachatičtí nebyli s touto změnou spokojeni. Byli odškodněni teprve nástupcem Jana Soběslava – Vilémem z Landštejna. Majestátem z roku 1381, potvrzeným Václavem IV. byla jim vrácena všechna práva a navíc uděleno právo solního skladu. V roce 1420 byly Prachatice dvakrát dobyty Žižkou, na to přešly do držení českých králů a byly zastavovány. Byly v držení Jana Smila z Křemže, dále Jana Řitky ze Sedlce, jehož zásluhou byl dobyt a zničen hrad Hus, v držení Habarta z Hrádku, který loupil výpravy, jedoucí po Zlaté stezce. Po jeho smrti získal Prachatice Oldřich z Rožberka, který zde dal stavět v r. 1448 zámek (na místě dnešní starobylé radnice).

 

        Na to byly Prachatice od roku 1469 nakrátko vráceny Vyšehradské kapitole. Roku 1481 byly odevzdány do omezeného užívání Kateřině z Guttesteinu, po ní následovali páni z Rabštejna. Jindřich z Rabštejna odebral Prachatickým clo z Pasovské  stezky, ovšem toto právo, jakož i právo solního skladu jim bylo v roce 1492 znovu potvrzeno králem Vladislavem.

 

        Na samotném konci 15. století byly Prachatice v držení pánů z Roupova, jako dědická zástava. Podle smlouvy z  r. 1501 získali Prachatice, Volary, Těšovice, Výrov, Rohanov, Zdenice a Libínské Sedlo Rožmberkové. Petr  z Rožmberka daroval městu 1544 lesy na vrcholu Proboštském a Pěnkovském do trvalého vlastnictví. Roku 1569 potvrzuje Vilém z Rožmberka Prachaticům všechny výsady. Opakuje darování lesa Proboštovice, Pěnkova a nově daruje les Hvozdec a další pozemky v Prostoru Staré Prachatice – Husinec – Oseky – Kahov.

 

        Rozšíření nemovitého majetku bylo ukončeno v roce 1593, kdy Prachatičtí koupili od Petra Voka z Rožmberka panství Helfenburské s městečky Bovorov a Strunkovice a s vesnicemi Svinětice, Budyně, Útěšov, Javornice, Měkynec, Záluží, Krajníčko, Hájek, Blanice, Žíchovec, Leskovice a Tourov s lesem Nebahov, mezi Zdenickým a Vitějovickým potokem za 20 000 kop českých ( tj. 40 000 kop míš.).

 

        Roku 1601 prodal Petr Vok panství Krumlov, Netolice, Lhenice a Prachatice s městysem Volary císaři Rudolfu II. za 240 000 kop míš.. V roce 1607 potvrdil tento panovník Prachaticům městské výsady. Dva roky nato byly Prachatice přijaty do počtu měst královských. Po osudné bitvě na Bílé Hoře v roce 1620 bylo město obsazeno vojsky  císařského generála hraběte Buquoy a dekretem z 26.11.1621 byla mu odejmuta veškerá privilegia a zkonfiskován veškerý majetek, včetně Helfenburského panství.

        Darovací listinou z roku 1622 věnoval císař Ferdinand II. Prachatice Eggenbergům. Krumlovští Eggenbergové  vrátili městu zabavený majetek i s lesy a právem užitku, ponechali si však od roku 1637 právo lovu, o které se město s vrchností soudilo 150 let. Sporné právo lovu, které měšťané v omezené míře střídavě vlastnili a pozbývali, bylo městem získáno až za císaře Josefa II. roku 1783.

 

        V roce 1719 přechází spolu s Krumlovem dědictví na Schwarzenbergy. Reskriptem z roku 1727 byly Prachatice prohlášeny za schwarzenbergské municipální město. Získané lesy byly městu ponechány, bylo mu však odebráno – o to již za Eggenbergů právo lovu a rybolovu. Znovuzískané právo lovu za Josefa II. bylo potvrzeno též Marií Terezií a naposledy v roce 1794 císařem Františkem II.

Zprávy o prachatických lesích a hospodaření   v nich jsou do 18. století velmi kusé a málo konkrétní. Teprve Josefínský katastr z r. 1785 umožňuje bližší pohled do lesního hospodářství města. Dozvídáme se z něho, že lesní majetek se skládal z těchto částí:

Libín Berg                                                       808 kj   1409 s.       (465,47 ha)

Schwarz-Berg + Grilling                                    251 kj   1066 s.       (144,82 ha)

Žernovicer-, Zdenicer- a Jelemka-Berg              303 Kj    979 s.        (175,87 ha)

Eichberg                                                           99 kj   1085 s.         (57,36 ha)

Vevovec                                                            76 kj     242 s.        (43,81 ha)

Pinkov                                                                6 kj      84 s.          (3,48 ha)

----------------------------------------------------------------------------------------------

Celkem                                                           1548 kj     65 s.       (890,81 ha)

                                               

Celková výměra lesů byla tehdy 1 548 kj, 65 čtverečních sáhů – tj. 891 ha s těžební možností 1 362 a 33/50 sáhů – tj. 2 600 plm měkkého dříví ročně.

 

        V Prachatických lesích se odedávna hospodařilo špatně. Krádeže dříví byly na denním pořádku stromy se nastojatě vyvětvovaly, nadměrně se v lesích hrabalo stelivo. Na pasekách se kosila tráva a i přes zákaz se tu pásla stáda hovězího dobytka, ovcí, koz a koní. Tento neutěšený stav tradující se ještě z dob rožmberských byl příčinou celé řady stížností , z nichž vyplynulo koncem 18. století komisionelní řízení za účasti vedoucích úředníků krumlovského panství:

  • lesmistra Eustacha Vlčka z Českého Krumlova
  • jízdního myslivce Matze z Křišťanova
  • právního poradce Battisty z Českého Krumlova
  • a zástupců města Prachatice s purkmistrem Pintzem v čele

Po venkovní prohlídce lesů byl učiněn dne 12.6.1796 zápis, z pro potřeby tohoto elaborátu vyjímáme:

A)    Povšechně k lesnímu majetku

Z celkové rozlohy lesů 891 ha připadá na skutečné holiny 62 ha, na řediny Raumden 49 ha, což dohromady respektuje 12,6 % z produkce vyřazené porostní plochy.

 

B)    Speciálně k Libínu

a)    Z rozlohy Libína 465 ha připadá na:

       porosty stoleté a starší                                        276 ha, tj.      59,4 %

       porosty středně staré – většinou prořídlé                46 ha, tj.       9,9 %

       porosty mladé do 40 let                                         92 ha, tj.      19,8 %

       holiny a řediny                                                      51 ha, tj.      10,9 %

b)    Celkem odhadnutá zásoba porostů:

        mýtních                        48 800 sáhů, tj.         93 000 plm     335 plm/ha

        předmětných                  5 600 sáhů, tj.         10 600 plm      230 plm/ha

        je tvořena ze smrků jedlí a jednotlivě vtroušených biků

c)    Nárosty tvoří většinou smrk, méně už jedle a jen ojediněle, nanejvýše ve velmi malých hloučcích buk.

d)    Každoročními těžbami na stejných plochách se poškozuje přirozené zmlazení, jemuž chybí potřebný pasečný klid.

e)    Kosením trávy a pastvou se na pasekách i pod porosty ničí nálety a snižuje se možnost dobrého osemenění vytěžených ploch.

 

        Na podkladě takto získaných informací byly vymezeny závěry komice směřující do budoucna k odstranění zjištěných škodlivých vlivů. Kromě zdůrazňovaného zákazu pastvy se hlavně doporučuje včasné uvolňování nadějných nárostů od útlaku mateřského porostu. Sled mýtních těžeb má zachovávat víceletý odstup a zaujímat ve zmlazujících se porostech širší pasečnou plochu , aby nárosty mohly rychleji odrůstat škodlivým vlivům nejvíce ohrožované přízemní zóny.

 

        K očekávané nápravě však nedošlo. Řada dalších stížností na špatné hospodářství města dala podnět k opakovaným vrchnostenským kontrolám. Revize prachatických lesů z roku 1807, kterou provedl schwarzenberský jízdní myslivec Glass ze sousedního křišťanovického revíru se ve výsledcích šetření ztotožňuje s předchozími a protože nebyly reálná naděje na zlepšení poměrů v městském lesním hospodářství, byly lesy po odborné stránce podřízeny přímému dozoru schwarzenbergských lesních úředníků, konkrétně pak jízdnímu myslivci z Křišťanova, revírním myslivcům z Oseka a Rohanova, jakož i příslušným lesním hajným ze sousedních panských lesů.

 

        Vliv schwarzenbergských hospodářů na prachatické lesy se neprojevil tak výrazně, jak se očekávalo. I přes dosahovaná zlepšení v komlexu Libína se v ostatních tratích hospodařilo dál podle dosavadních zvyklostí. Dříví se těžilo toulavým způsobem podle nároků spotřebitelů, stelivo pro zemědělské účely se hrabalo nejen na drnovické a zednické straně, ale i na Libíně v dosahu obcí Rohanova, Leptáče a Pferů. V lesních porostech i kulturách se všeobecně páslo. O těchto jevech pojednává listinný materiál fondu archivu města Prachatic ještě v 19. a 20. století.

 

        Pravidelný řád do lesního hospodaření města Prachatic měla vnést až systemizace lesů , kterou r. 1819 vypracoval schwarzenbergský nadlesní František Schönauer. Lesy rozdělil Schönauer do jedenácti oddělení (1. Libín, 2. Černý kopec, 3. Cvrčkov, 4. Dubový vrch, 5. Kahov, 6. Pintovka, 7. Výrovec, 8. Probořiště, 9.Žernovický kopec, 10. Zdenický vrch, 11 Jelenka) aby získal přehled o jednotlivých porostech.

 

        S ohledem na to, že v současné době potřebovalo město Prachatice značné množství stavebního dříví a byly obavy, že této spotřebě padnou za oběť všechny lesy na Libíně, stanovi Schönauer v odděleních Libín a Černý kopec stodvacetiletou dobu obmýtní, v odd. Žernovický kopec a Zdenický vrch devadesátiletou, v ostatních odděleních pak stoletou dobu obmýtní. Lesní personál navrhuje Schönauer osmičlenný, a to jednoho lesního a sedm hajných s požadavkem, aby všichni rozuměli lesnímu hospodářství. Tento počet personálu považoval za minimální, aby se mohlo zabránit činnosti četných pytláků a nesčetných krádeží dřeva.

 

        V úvodní části svého hospodářského plánu konstatuje, že „se ve zdejších lesích kácí jednotlivé stromy ku stavbě i pálení bez ohledu na jejich zralost a to podle toho, jak se právě hodí“, což přetlumočeno do dnešní terminologie znamená, že se těží dříví bez ohledu na věk toulavým způsobem podle nároků konzumentů. Z celkové rozlohy lesů (1 090 ha) tvořily celou jednu třetinu porosty mýtní, silně prosvětlené se slibnými nárosty – pravděpodobně smrku. Jedlové porosty vesměs přes 200 let staré a tudíž ke zmlazování už nepřizpůsobilé, bylo doporučeno mýtit na holo a paseky osévat – s výjimkou Libína a Černé hory – borovým semenem. Na Libíně se měl zachovat přirozený způsob obnovy SM, JD a BK.

 

        Převládajícími dřevinami na Libíně byl smrk s jedlí a jednotlivě vtroušeným bukem. Pruh lesů na západní straně města tvořily jedle s jednotlivou příměsí smrku a borovice. Ojediněle se vyskytovaly i staré duby pomístně podrostlé borovicí. Les Jelemka byl porostlý smrkem s jedlí a borovicí. Ve zdenických a drnovických lesích převládala borovice s příměsí jedle a smrku.

 

 

        K předmětné lokalitě – tehdy byla označena jako odd. 3 , viz mapa- říká Schönauer:

„Mýtné porosty tvoří 90 – 120 let staré smrky a jedle s jednotlivě přítomným bukem. Nárosty se skládají ze smrků a jedlí, chybí však buk. Obnova porostů se děje toulavým způsobem. Do budoucna se doporučuje používat okrajové seče s cílem dosáhnout bočního náletu přítomných dřevin. Pokud by se nálet nedostavil, provede se umělý výsev smrkového semene, případně při nástupu buřeně se vykácená plocha zalesní smrkovými sazenicemi.“

 

        Skutečnost, že se v prachatických lesích uměle zalesňovalo ( i když v omezené míře) už počátkem 19. století dosvědčují ojedinělé písemnosti dochované z let 1819 a později. Kultivace se prováděla povětšinou síjí smrku. Semena byla získávána nejprve vlastním sběrem, nebo výkupem od vlastních sběračů (jak bylo v kraji obvyklé i u okolních panství) a od poloviny 19. století nákupem od cizích dodavatelů. Lze tak usuzovat ze zlomkovitých zpráv a skoupých záznamů. Souvislí přehled o původu semeneční možno z účetních dokladů, ani z listinného materiálu archivu města Prachatice sestavit. Účetní knihy se dochovaly v omezeném počtu a to z roku 1876 a pak až do roku 1902 a do r. 1910. Pokud tam vůbec zmínky o sběru, či výkupu lesního osiva jsou, jde zpravidla jen o výdajovou položku bez bližší   specifikace druhu a množství semene. Tak např. za rok 1876 eviduje velmi stručný záznam vydání „10 zl za semena lesnímu Řehákovi.

 

        Z obsáhlého listinného materiálu lze zjistit občasný nákup kultivačního materiálu od cizích velkostatků, kupř.   31.3. 1886 dodal lesní úřad v Žatci (z revíru Holedeč) 8000 MD a 1000 BO č. sazenic.. Nákup semen vyplývá táké z objednávek, nebo potvrzení dodávek semen od obchodníků jako byli Jenewein,Insbruck, Seckel-Weiner Neustadt, Gebauer-Liptáň a další.Soustavná účetní evidence, z níž by bylo možno zjistit průkazně původ dnešních porostů bývalého lesního majetku města Prachatic bohužel chybí.Lze jen vytušit, že stanoviště vhodné a nejčastěji se vyskytující smrks jedlí, resp. ojedinělým bukem jsou autochtonní, neboť se přirozeně zmlazovaly na většině ploch, takže občasný jejich import nemohl místní odrůdy podstatně ovlivnit. Jinak je tomu u modřínu, který má nesporně cizí původ. Kultivací cizích sort byla vytlačena zdejší autochtonní šumavská borovice, která se v původní formě zachovala do dnešních dnů jen v málo exemplářích. Bylo by proto velmi potřebné tyto významné monotypy se štíhlou, smrku podobnou korunou v terénu identifikovat, registrovat a v zájmu reintegrace chránit a izolovat od místně nevhodných ekotypů, aby nedošlo ke sprášení a vzniku nežádoucích kříženců.

 

        Schönauerův hospodářský plán vymezil pouze generální linii hospodaření bez detailního rozpisu pěstebních úkolů. Proto se na hospodaření, zejména na způsobu využívání dřevních zásob prachatických lesů mnoho nezměnilo. Většinou se i nadále těžila menší kvanta dříví místně vyhovujícím způsobem, tj. jednotlivým výběrem podle potřeby a požadavků konzumentů, kdy nutnost následně umělého zalesňování ve větším rozsahu odpadla. To pravděpodobně souviselo se skutečností, že vzhledem k nesnadné dopravě před vybudováním železnice Vodňany – Prachatice (1893), nebyl mimo okruh místního obyvatelstva pro dříví dostatečný odbyt. Zajímavé je také zjištění, že obyvatelé okolních obcí kryli zcela samozřejmě svou potřebu paliva levněji, nežli koupí palivového dřeva od městské správy lesů. Dokládá to evidované množství 650 plm v průměru ročně ukradeného paliva, které ve skutečnosti bylo jistě daleko vyšší.

 

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode